Vnitřní dítě a naše individualita

20.03.2017

Doba, kdy jsme byli batoletem, byla prvním obdobím v našem vývoji, kdy jsme byli natolik pohybliví, že jsme mohli odejít od své matky, a kdy jsme uměli již tak dobře mluvit, že jsme mohli něco odmítnout anebo proti něčemu vzdorovat. Právě v té době jsme zahájili svou cestu od závislosti k samostatnosti - autonomii. Je to proces, který pokračuje celý náš život, ale k tomu, abychom si mohli úspěšně vytvořit pocit svého já, bylo zcela nezbytné se v tomto raném věku naučit, jak si nastavit a udržovat své osobní hranice. Tyto hranice znamenají emoční a tělesné oddělení se od osoby, která o nás pečovala.

Abychom si mohli rozvinout uvedenou samostatnost, potřebovali jsme cítit, že máme určitou kontrolu nad sebou a nad svým okolním prostředím. Tento pocit kontroly jsme získali tím, když jsme se naučili říkat "ne". Když jsme si rozvíjeli tyto schopnosti, naučili jsme se také, že můžeme odmítnout něco udělat. Pouhá skutečnost, že nám náš rodič řekl, že máme něco udělat, ještě neznamenala, že to musíme udělat. Rodiče nám mohli říct "obleč si bundu" a my jsme mohli říct "ne"; mohli nám také přikázat "sněz ten hrášek" a my jsme mohli odmítnout to udělat. Tímto odmítáním jsme si vymezovali své hranice. Umožňovalo nám to dát najevo naši oddělenost, naši samostatnost. Naučili jsme se také, že můžeme souhlasit, a tato možnost sami si vybrat, zda řekneme "ano" nebo "ne" nám dodávala další pocit samostatnosti a nezávislosti.

Když jsme uslyšeli "ne" z úst dospělých, pomáhalo nám to rovněž poznávat hranice. Poskytlo nám to jasné vymezení a limity, představu o tom, co se od nás očekává. Umožnilo nám to také zažívat oddělenost od našeho okolního prostředí. Když nám rodiče řekli, že se nemáme dotýkat kamen, protože byla horká, pomohlo nám to poznávat své hranice a limity. Když nám rodiče opakovali, že nesmíme být hrubí k našim kamarádům, učili jsme se přitom poznávat hranice druhých. Díky možnosti říci "ne" či slyšet "ne" jsme mohli experimentovat s tím být na jedné straně závislí, poslušní a podřizovat se a na druhé straně být nezávislí a vzdorovití.

Toto vývojové období bývá často označováno jako "období vzdoru" či "první puberta", neboť boj mezi rodiči a batoletem (ačkoli je toto období velmi důležité pro zdravý vývoj dítěte) může být pro rodiče vyčerpávající. Toto vaše vzdorování však bylo zcela nezbytné k tomu, abyste mohli zahájit důležitou cestu od závislosti k nezávislosti. Potřebovali jste povzbuzení, abyste mohli střídavě přecházet od závislosti k samostatnosti. Bylo třeba naučit se obojí - chovat se jako dospělí i být závislí. Potřebovali jste být pochváleni, když jste se oblékli či sami najedli, a zároveň jste potřebovali být pochopeni, když jste se rozhodli, že to neuděláte. Potřebovali jste vědět, že je přijatelné říci "ne", aniž byste za to byli potrestáni, a současně jste potřebovali být podpořeni, když vám rodiče řekli "ne" v zájmu vašeho bezpečí a ochrany.

Jen málokomu se dostalo této podpory a povzbuzení, neboť k tomu bylo nutné, aby byli naši rodiče či pečovatelé ochotni nás pustit. Většinou však naši rodiče zaujímali k naší vlastní samostatnosti nevyhraněný a rozporuplný postoj - a proto nám ve vztahu k naší nezávislosti předávali neurčitá a protichůdná poselství. Jelikož naši rodiče sami neměli ujasněny své hranice, nebyli schopni pomoci nám naučit se vytvořit si a udržet si naše vlastní hranice. Tento jejich rozporuplný postoj a zmatek pramenil z jejich potřeby nás buď udržovat závislé a zachovat si blízkost s námi anebo nás od sebe odstrčit a přimět nás k větší nezávislosti. U některých rodičů byl tento zmatek sotva patrný, zatímco jiní se s ním vypořádávali velmi agresivně. Způsob, jakým se vaši rodiče vyrovnávali s tímto svým zmatkem, měl velký vliv na to, nakolik úspěšně jste zvládli vývojové úkoly tohoto věkového období.

Pokud se například vaše matka pokaždé, když jste řekli "ne", rozplakala, protože se cítila odmítnutá nebo měla pocit, že ztratila svou autoritu, pak jste s největší pravděpodobností tyto vývojové úkoly nezvládli. Jelikož jste se naučili, že nemůžete projevit svou nezávislost bez toho, že byste tím způsobili utrpení druhým, naučili jste se potlačovat svou individualitu a dělat to, co od vás očekávají druzí. Přijali jste tak od své matky poselství, které vám říkalo, že potřeby člověka, jenž o vás pečuje, jsou důležitější, než vaše vlastní potřeby. Upřednostňovat potřeby druhých na úkor vlastních potřeb se tak následně stalo vaším naučeným vzorcem jednání, který jste si přenesli do svého dospělého života a do každého svého důvěrného vztahu.

Pokud jste při svých pokusech o nezávislost byli zesměšňováni, biti nebo opuštěni, možná jste reagovali tím, že jste se stáhli, vzdorovali jste anebo jste dostali záchvat vzteku. To následně vedlo k dalšímu ponižování, opuštění a trestání. Vaše potřeba být nezávislí tak může být v dospělosti provázena stejnými pocity strachu. Když jste však zůstali závislí, cítili jste se nenaplnění a potlačovaní.

Jestliže však na druhé straně váš rodič horlivě usiloval o to, abyste byli nezávislí, pak jste se od něj možná byli nuceni oddělit dříve, než jste na to byli (na rozdíl od vašeho rodiče) připraveni. V obou uvedených případech jste prožili stejně velké trauma.

Ať jste již jako dítě v tomto věku v době, kdy nadešel čas začít se oddělovat od vaší matky, zažili cokoli, budete tuto zkušenost stále dokola opakovat ve svém dospělém životě. Bez ohledu na to, jaký problém jste měli, když jste říkali "ne" nebo když někdo odmítl vás či když jste se oddělili od matky a byli jste nezávislí, budete tento problém stále znovu zažívat i ve své dospělosti v okamžiku, kdy se ocitnete v podobné situaci. Je velmi těžké vytvořit si vlastní hranice, když vám nebylo dovoleno být nezávislí anebo svobodně říci "ne". Vybudování a udržení si vlastních hranic vám dodává pocit, že máte právo zde být a že máte právo vyžadovat soukromí a ohleduplnost. Pokud byly v době, kdy jste byli dětmi, vaše hranice neustále narušovány, pak budete mít v současném životě buď nepevné a nejasné hranice (a bude pro vás těžké uvědomit si, kdy se k vám druzí chovají agresivně) anebo budete mít velmi pevné a nepružné hranice (kdy vás bude mnoho kontaktů s druhými obtěžovat).

Může pro vás být rovněž těžké respektovat hranice druhých lidí. Možná nepovažujete za nijak důležitou potřebu druhých mít vlastní soukromí, neboť si ve vašem dětství lidé kolem vás s něčím takovým nelámali hlavu. Je to takzvané "propletení se", což znamená, že nemáte jasně vymezené hranice mezi vámi a druhými. Nevíte, kde končíte vy a kde začínají druzí - postrádáte toto uvědomění, jež vychází ze schopnosti nastolit a udržet si jak emoční, tak tělesné hranice.

Pokud jste splývali s emocemi člověka, který o vás pečoval - či jste se s ním proplétali - bude pro vás těžké poznat, které emoce jsou vaše a které náleží někomu jinému. Pokud se vám například zdálo, že štěstí vaší matky vždy záviselo na tom, jestli jste byli hodní, pak můžete mít v dospělosti pocit nadměrné a nezdravé zodpovědnosti za potřeby druhých lidí.

Bez zdravých hranic jste nemohli začít oddělovat správné od nesprávného, dobré od špatného. Hranice a možnost říci "ne" vám poskytly nezávislost, kterou jste potřebovali k tomu, abyste mohli navázat vztah s druhými lidmi. Nemohli jste se začít učit poznávat dobré a špatné chování, pokud jste si nevytvořili vztah k druhým, neboť právě díky svým interakcím s druhými jste se učili rozlišovat mezi tím, co je přijatelné a co je nepřijatelné.

Co bylo nutné k tomu, abyste se mohli stát nezávislí? Potřebovali jste se cítit natolik bezpečně, abyste se mohli oddělit, a současně být závislí. Není neobvyklé, že malé batole v jedné chvíli vyskočí matce na klín, aby se k ní přitulilo, a poté zase rychle seskočí a vydá se prozkoumávat svět kolem sebe. Když jste se takto u své pečující osoby ujistili, že jste stále milováni, dodalo vám to pocit bezpečí a mohli jste díky tomu dále prozkoumávat svůj svět s důvěrou, že až se vrátíte, zdroj vaší lásky vám bude stále dostupný. Ověřování si toho, nakolik se můžete zapojit do vnějšího světa a přitom současně být milováni, je dynamickým procesem, který si s sebou přinášíte do každého vztahu.

Míra úspěchu, kterou jste zažili při přecházení mezi závislostí a nezávislostí, přímo souvisí s mírou bezpečí, kterou jste cítili se svou matkou či s jinou pečující osobou při tom, když jste se od ní střídavě vzdalovali a opět jste se vraceli ke své závislosti na ní. Prvním krokem při práci s vaším vnitřním dítětem ve věku batolete je objevit jakékoli nepříjemné pocity, které jste si do svého dospělého života přinesli z tohoto vývojového období.

MOŽNÉ PROBLÉMY, JEŽ MAJÍ SVÉ KOŘENY V BATOLECÍM OBDOBÍ:

Neschopnost říci "ne" přátelům, protože se bojíte, že vás odmítnou

Neschopnost nastavit si hranice se svým nadřízeným z obavy, že by vás mohl propustit

Problémy vyjádřit, jak se cítíte, protože se bojíte, že budete poníženi, zahanbeni nebo odmítnuti

Pocity, že se dusíte, když se k vám někdo přiblíží moc blízko

Pocity neschopnosti, když se nějaký váš kamarád nešťastný a vy nedokážete udělat nic pro to, aby se cítil lépe

- z knihy Uzdravte své vnitřní dítě, Cathryn L. Taylor

* * *

Zdroj: https://andelskydenik.blogspot.cz/